OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od roku 2009, kdy se na internetu objevily jejich první demonahrávky a EP „Omnislash“, se o kapele VILDHJARTA mluví jako o důležitém zástupci djentového žánru, avšak regulérní album, kterým by nadějní Švédové potvrdili své postavení, nepochopitelně dlouhou dobu stále nikde. Už to skoro vypadalo, že kapela rezignovala a nechá PERIPHERY, TESSERACT a spol. slíznout všechnu smetanu, když tu se objevila informace, že koncepční dílo ve stylu fantasy, pojednávající o hledání ztraceného města jménem „Måsstaden“ vyjde u Century Media letos v listopadu.
Díky svému zpoždění tak bude možná VILDHJARTA širší veřejností vnímána jako kapela až z druhého djentového vrhu, ale po zevrubné analýze nahrávky si myslím, že ten dlouhý čas, strávený laděním „Måsstaden“, nebyl tak úplně zbytečný. Album je totiž hodně osobité, dokonce se nebojím říct, že jde o respektu hodný unikát.
Úvodní dva kousky z kolekce lze ještě považovat za solidně zvládnutý a pro dnešní dobu celkem typický matematicko-metalový masakr, jakmile však přijdou na řadu kusy „Benblåst“ a „Östpeppar“, je jasné, že VILDHJARTA je monstrum z úplně jiného vesmíru. Zapomeňte na neškodné pidlikání ANIMALS AS LEADERS nebo vzdušné kompozice UNEVEN STRUCTURE a představte si tvrdší, chaotičtější verzi MESHUGGAH z dob „I“ nebo „Catch 33“, na kterou je naroubovaná schizofrenie WAR FROM A HARLOTS MOUTH. Od věci není ani přirovnání k ION DISSONANCE, konkrétně jejich fošně „Minus The Herd“ a někde na pozadí lze vyčíst i experimentální tendence ve stylu NEUROSIS. Zkrátka a jednoduše, ukrutnost nejtěžšího kalibru.
Album je postavené především na kytarách, které ale nehrají riffy podle současných mathmetalových obyčejů. Dá se říct, že spíše vytvářejí disharmonické a značně psychotické obrazce. Některé kusy trvají minutu, jiné minut šest, dost jich je kupodivu čistě instrumentálních a žádný motiv se neopakuje dvakrát. Moc jasné nejsou ani začátky, ani konce skladeb, a nahrávka je tak vlastně jeden padesát minut dlouhý track, který je pouze v bookletu rozčleněn na samostatně pojmenované úseky.
Pomalu jedoucí, přísně mimorytmický riffový buldozer zbrzdí vždy pouze na chvíli akustické vybrnkávání, které kapela vkládá mezi hlavní kytarové party. Tyto „brnkačky“ však mají nastavenou neobvykle silnou ozvěnu a ve finále tak nahrávku dělají ještě o něco strašidelnější. Kapela má ve svých řadách dva zpěváky, ale ti stejně jako bicí poslušně slouží diktátu osmistrunných bestií a svým řevem často jen dokreslují atmosféru.
Proti EP „Omnislash“ je „Måsstaden“ razantnější, více disharmonické a až na nepatrný moment v „Traces“ neobsahuje čistý zpěv. Díky své jinakosti však působí zajímavě a vyzývá k detailnějšímu průzkumu. Toto album asi nebude pro běžného metalového konzumenta to pravé ořechové, ale autor těchto řádků si podivuhodnosti typu „Benblåst“, „Östpeppar“, „All These Feelings“ nebo „Nojja“ nadmíru užil a je tedy možné, že i ostatní příznivci technicko - experimentálních extrémů budou spokojeni.
V jednom z textů tohoto koncepčního díla zazní mimo jiné i slogan: „When No One Will Walk With Me, Then I Walk Alone“, jenž dle mého velmi výstižně vyjadřuje postoj a odhodlání kapely VILDHJARTA posunout hudbu za hranice všednosti. Zbývá jen dodat, že tentokrát se to opravdu povedlo.
Švédská naděje jménem VILDHJARTA přichází se svojí dosti odvážnou, experimentální a posluchačsky náročnou verzí math-djent metalu. Nic pro příznivce tradičních metalových hodnot.
8,5 / 10
Daniel Bergström
- kytara
Vilhelm Bladin
- zpěv
Daniel Ädel
- zpěv
Calle Thomer
- kytara
Jimmie Åkerström
- klávesy, efekty
Johan Nyberg
- basa
David Lindkvist
- bicí
1. Shadow
2. Dagger
3. Eternal Golden Monk
4. Benblåst
5. Östpeppar
6. Traces
7. Phobon Nika
8. Måsstadens Nationalsång
9. When No One Walks With You
10. All These Feelings
11. Nojja
12. Deceit
13. Lone Deranger
Vydáno: 2011
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 51:25
Produkce: Jen Bogren,VILDHJARTA
V rámci „džn džn meshu“ scény tu máme něco, co se odlišuje od nastupující generace kapel, která to ve většině přehání s melodickými vokály a prstolamnými vyhrávkami nad hutnými riffy, které definovali švédští nestoři math metalu. Pro mě má albový debut této severské sedmihlavé saně grácii a v rámci možností i tendenci hledat vlastní tvář - odlišnou od všech přicházejících PERIPHERY klonů. Byť se těchto sedm statečných znatelně opírá o monument kultu zvaného MESHUGGAH, cítím z albového debutu touhu nebýt jen jedním z řady. Nahrávka mrazí chladnou atmosféru, dýchá vnitřním napětím a má i potřebný důraz a brutální drtivost ve válcujících pasážích. Pro mě jedna z nejzajímavějších kapel djentové vlny.
Zní to jakoby někdo rozvinul myšlenku "Catch 33". Nikdy by mě nenapadlo, že "meshuggagovské" riffování se dočká svého vlastního subžánru / trendu. Ale jo, proč ne. VILDHJARTA sice ždímou již letité nápady svých skvělých krajanů, ale dá se s tím v pohodě žít. Nahrávka ma spád, slušnou atmosféru, drtivý sound a ani těch momentů přešlapování na místě tady moc není. Takže baví.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.